Být muž znamená být pravděpodobně fyzicky silnější než nejméně polovina lidí okolo. Má to výhodu v tom, že nejméně polovina lidí nás zřejmě nepřepere, ale také je to celoživotní závazek ty slabší ochraňovat. A to i před těmi ještě silnějšími, než jsme my sami. Protože nikdo jiný tu už není.
Nevím, co se odehrávalo ve vašich hlavách, když jste byli děti, ale v mé to probíhalo zhruba takto: jsem špunt, asi tak do deseti let věku a svět je báječné místo na hraní, kde neexistují starosti. Asi okolo desátého roku si tak ležím večer v posteli, pode mnou autíčka, nade mnou dětské knížky, koukám na štukovaný strop na notoricky známou a nic nepřipomínající hru stínů a světel vrhaných lampou z ulice a najednou mi dojde, že jednou umřu. Nevím, proč mi muselo dojít zrovna tohle a zrovna teď, ale nějak to do sebe samo zacvaklo a už je ta myšlenka zřejmě navěky venku. Přes den je úplně nevnímatelná, ale jakmile lampa v noci začne čarovat své nokturno, myšlenka je tady zpět. Je mi smutno z toho, co vše už po smrti nikdy neuvidím. Lituju sebe a ty, které tu nechám. Nepřijde mi vůbec správné, že já, který moc nezlobí, pomáhá mámě a nosí skoro samé jedničky, stejně jednou umře. Asi po půlroce těchto hlubokomyslných úvah se nějak, už notně tím tématem unaven, doberu k celkem smířlivému závěru, že jo, že samozřejmě umřu, ale bude to dost možná za dost dlouho.
Střih. Koukám už na jiný strop v jiném domě, ale stejně jako před deseti lety nemůžu spát. Přišel jsem z rande a najednou zjišťuju, že je v mém životě někdo, o koho mám ještě větší strach než o sebe, rodiče a bráchu. Tu bytost znám asi tři roky, krásně voní, má dlouhé vlasy a krásný hlas a teď se usadila na nejvyšší příčce žebříčku těch, o které se bojím. Tedy takhle, nejsem žádný strašpytel, většinou se nebojím nikoho a ničeho, ale občas se prostě odnikud přikrade taková pidimyšlenka, která našeptává „boj se o ní, je docela dost zranitelná!“. Kašlu na tu myšlenku, na just se bát nebudu.
Další střih a další strop. Tentokrát v domě, kde mi nepatří ani špunt ve výlevce. Ten dům je porodnice a tady do stropu koukat nebudu. Tady koukám do očí jedné malé zmuchlané opičky, která vůbec nemá dlouhé vlasy a jejíž hlas bych (aspoň zatím) nenazval ani tak jako krásný jako spíše docela pronikavý. Ani nemusí být pronikavý na to, aby mi můj vlastní hlas řekl, že na žebříčku bytostí, o které se bát, dochází k zásadní změně. A to ji znám také tři, ale ne roky nýbrž minuty.
Proč o tom tady vlastně píšu? Protože chci ukázat, jak relativní a tekutý je strach. I strach ze všech strachů nejstrachovatější, strach ze smrti. Píšu o tom, protože chci vzdát hold všem statečným, kteří bránili něčí život a nemysleli na ten svůj. Protože chci docela jemně upozornit ty darebáky, kteří si troufnou někoho ohrožovat, že mohou skončit fakt špatně. Protože na straně těch, co někoho brání, je rytířskost a odhodlání. Těch případů znáte sami nemálo. Ve Žďáře nad Sázavou jeden mladík ubránil spolužačku před vražedkyní. V Praze na Karlově náměstí pomohl studentce před opilým vrahem mladý táta od rodiny, navíc s kočárkem. V ostravské nemocnici vlastním tělem ubránil táta svou dceru. Všichni tři stateční zemřeli. Všechny tři případy se mne dotkly, protože první dvě místa znám a u třetího znám ten pocit strachu o vlastní děti. Bůhví proč jsem poměrně dlouho nemohl vydýchat hlavně tu Ostravu, ale pak mne zničehonic napadlo, že i v té mizérii se vlastně odehrál malý happy end. Zemřel táta a zachráněno bylo dítě. Hrůza pomyslet, kdyby to bylo naopak. Absolutně si neumím představit, jak bychom já i moje rodina žili s vědomím, že jsem své dítě nezachránil, a tím, kdo přežil, jsem já…
Nechci tady k čemukoli ponoukat, nemám zájem na nějakém zbytečném riziku, ale jen mi prostě subjektivně přijde, že je tady poměrně hodně velký objem energie, která může být použita různě. Abych to zkrátil na úplnou dřeň: takže, ty zrůdo, co v Praze útočíš na bezbranné mladé ženy, které jsou možná něčí partnerky, ale rozhodně něčí dcery určitě (a zcela určitě někým, pro něhož někdo rád nasadí svůj život), počítej s tím, že špatně skončíš. Radím ti dobře, někam se vypař a nech toho, protože tohle nevyhraješ. Po covidu si navíc každý z nás uvědomil, že není nesmrtelný a většinou se s tím dokázal i smířit. Nechci, aby to znělo nějak pateticky, ale při obraně tebou napadených žen proti tobě budou stát možná nejen chlapi, ale každopádně něčí rytířskost a odhodlání. A láska. A to je přesila. Dáme to my. Ty ne.
Držím palce potenciálním obětem a ještě více jejich potenciálním chrabrým ochráncům.
