Jsem založením optimista, ale je mi smutno. Co vše se ještě musí stát, abychom začali brát vážně fakt, že je to fakt vážné? Zřejmě jen úplná zkáza všeho, protože nic menšího nás ke změně naší zaprděné konzumní spokojenosti ze sebe sama neprobudí. Před pár lety, kdy ještě téma globální klimatické změny nebylo až tak frekventovaným tématem, jsme se smáli legislativě EU týkající se omezení emisí skleníkových plynů, prosazující (ano, někdy až trochu donkichotsky) tehdy zdánlivě zbytečné a smělé plány. Kolik jsme vymysleli vtipů na téma žárovek a jak jsme si my, kujóni, skvěle poradili tím, že jsme žárovky začali legálně prodávat jako topná tělíska. Později jsme se pořádně vysmáli Němcům, kteří představili koncept bezjaderné a později snad i bezuhlíkové výroby elektřiny. My, čistí vývozci elektřiny vyrobené hlavně právě z atomu a uhlíku, si rozhodně nenecháme líbit nějaké ekofašistické utopie o zelené elektřině. Pro samý smích jsme si zapomněli pohlídat vlastní legislativu, takže na zelenou energii samozřejmě, stejně jako Němci, připlácíme, ale hlavně díky tomu, že jsme si ji nechali zneužít partou velkopodnikatelů vlastnících solární parky, což je úplně proti původní myšlence lokální decentrální výroby v malém. A pokračující devastace kdysi krásné krajiny Podkrušnohoří už nás nechává chladné úplně, většina z nás přece bydlí jinde, proč se vlastně všichni mezi Sokolovem a Ústím tak čílí?
Ti, co si z dieselového motoru vyndali filtr pevných částic, se tím chlubili v hospodě a byli za borce, co se vyznají, jak s dieslem jezdit ještě levněji. Ti, co jezdí do práce a za zábavou na kole nebo chodí pěšky, pak jsou nedobrovolnými příjemci ze spalovacích motorů vzešlých negativních externalit, tedy hlavně karcinogenního polétavého prachu. Místo toho, aby ta hrstka těch, kteří se snaží žít buď odpovědně nebo alespoň co nejracionálněji (tedy například právě cyklisté z přesvěčení, různí stavitelné alternativních budov, atd.), byla jinými když ne napodobována tak alespoň respektována, je buď vysmívána nebo dokonce vytlačována z veřejného prostoru. Už se mi několikrát stalo, že se na mne, jedoucího po sdílené komunikaci (tedy nikoli po prvotřídce, kam cyklistům vjezd zakazuje vyhláška), obořil řidič auta, proč tu překážím. Zajímalo by mne, kolik maminek, tlačících kočárek s dítětem dýchajícím automobilové exhalace, považuje za škůdce prostředí mne cyklistu a kolik borce s vyndaným filtrem pevných částic.
Na tuto zdánlivě snadnou otázku jsem našel pro mne překvapivou odpověď. Ano, tím asociálním kazisvětem jsem vlastně já. To já kazím hladký kluz naší dnešní konzumní imbecility. Nechci paušalizovat, ale tato společnost je nastavena nejen na konzum, což bych snad ještě asi dokázal i pochopit, to je běžný jev u společností, které se vymanily z nějaké formy útisku či chudoby, a konzum je naplněním jejich snů, deklarací jejich úspěšnosti. Co nechápu je to, že mnohdy vůbec nejde o racionální chování. Vidíte nějakou logiku v tom koupit si za 10 mega dům v nějakém z pražských satelitů, tedy prapůvodně (alespoň dle developerů) v lůně přírody, následně si koupit jedno až tři auta, nejlépe vysokoobjemová dvoutunová SUV a pak těmi několika tunami železa ucpávat všechny silničky v okolí a trápit lidi a zvěř zplodinami a hlukem, protože v místě buď nejste schopni nebo ochotni najít práci, školu, kulturu, obchody, lékaře….A když už ta nabídka je, vy v tom lůně přírody stejně nejste ochotni udělat pár kroků pěšky, protože je to proti vašemu statusu pracháče a ono to nakonec ani není nijak zábavné, protože to lůno přírody jaksi zmutovalo do podoby satelitu s úzkým chodníkem vedoucím od jednoho šmoulodomku k dalším, to, co máme na mysli pod pojmem kulturní krajina se tu jaksi nekoná.
Klidně si na tomhle místě řekněte, že jsem prostě nějaký pošahaný cyklofašistický ekoterorista a přestaňte číst, jestli to uleví vašemu svědomí a pomůže vám vyléčit tu kocovinu. Já prostě nevím, kolik kilo selského rozumu je třeba na to, abychom pochopili, že jsme něco pěkně podělali. Mně, a to nejsem žádný myslitel, by třeba na začátek bylo divné, že bohatnoucí společnost, třeba takoví většinoví zaměstnaní Češi z nějakého ekonomicky a sociálně nevyloučeného okresu, investují mraky peněz do svého pohodlí a krásy, takže mají bazén, několik aut, páni motorku, dámy třeba upravená prsa a nalepovací nehty, kupují potraviny s příběhem, navštěvují fitko (jasně, autem, proč se kvůli pohybu pohybovat vlastní silou, že?), atd. a přitom jim nevadí, že tu dýchají nedýchatelný sajrajt z aut a nevyhovujících kotlů, oni a jejich děti žijí uprostřed agresivních látek uvolňujících se z lepidel, barev, dřevotřísek, že tráví hodiny týdně v kolonách, jejichž jsou spolutvůrci, že se tu jednou upečeme zaživa a ještě před námi to zabalí naše vegetace, protože té dojde voda jako první. Ano, ve vyprahlém Řecku je také krásně. Na dovolené jeden týden jednou za deset let. Pojďme si tu krajinu bez lesů, rybníků, mokřadů, luk nakopírovat do Česka.
Nevím, proč je u nás zakořeněná kultura házení bobku na všechno, spoléhání, že to někdo – asi politici – zařídí za současného pohrdání těmi politiky, kteří alespoň mají nějaké vize. Nebo se to vsákne, zařídí to Bůh nebo samovolně nějaký dlouhý klimatický cyklus? Nevím. A vy to víte, že se odvažujete chovat jako bezmozci?
Když jsem byl mladší, měl jsem strach ze smrti. Pořád jsem přemýšlel, proč nejde nějak zařídit, abych po smrti mohl, třeba jednou za deset let aspoň na hodinku kouknout, jak ten svět (nebo nějaká jeho libovolná částečka, klidně nějaká víska u Nejdku nebo Pelhřimova, to je mi jedno) teď vypadá. Ale když vidím to, co si tady teď svou hloupostí sami připravujeme, vím, že jednou odejdu smířený. S tím, že umřu definitivně. Ale nikdy se nesmířím s tím, že nedlouho po mně možná umře i tahle nádherná krajina plná úžasné přírody, umu a kultury.
