Dnes to bude úplně celé o sportu. Sport – proč ho vlastně provozujeme? Má smysl, aby mraky lidí utrácely čas a peníze za to, aby jiní v potu tváře usilovali o vpravení třeba malého gumového puku do brány? Není vlastně směšné to brát vážně? Navíc při představě, kolik lidí se podílí na tom, aby ti novodobí gladiátoři měli fyzičku, dostatek peněz, sestříhané video o soupeři, kvalitní led, psychickou odolnost, atd? Občas si tyto otázky kladu, ale nakonec se vždy, přestože ryzí hobík, vrátím k toleranci i tohoto špičkového sportu. Vždyť je to pro mnoho dětí vzor, sen, motivace se zlepšovat, neuškodí, když si na začátku trochu máknou a budou muset kousat i prohry. Na tu amatérskou či dokonce hobby úroveň se mohou pak už propadnout kdykoli a budou mít alespoň nějaké sportovní návyky a fyzický fond. A klidně až pak mohou docenit ten půvab hobby sportování.
Ale platí to i obráceně: i já, ryzí hobík, musím leccos ocenit i na té top úrovni. Třeba tu sílu příběhů, která pramení z toho až historična okamžiku daného sdílením velkou skupinou lidí.
Když hobby pako Hradecký někde běží závod na (pro něj krásném) 90. místě, přetrhne tkaničku, předběhne ho 50 závodníků, které by jinak porazil, je to pro něj osobní tragédie, protože se na ten závod rok připravoval a stejně dlouho těšil. Ale nijak to neovlivní toky peněz pro ten sport, náladu společnosti mezi optimismem a pesimismem, víru fanoušků i sportovců ve správné směřování toho sportu, nenastanou žádné kroky svazu vedoucí třeba ke změně trenérů či financování či odliv zájmu dětí o ten sport. Je to prostě sice velké bebí ale bebí malinké průsvitné rybky, která není vidět, slyšet a po právu nikoho nezajímá.
Oproti tomu dejte prohru v zápase o 3. místo na hokejovém mistrovství světa, navíc po 7 letech bez medaile a ještě navíc proti Rusům. Já ten zápas neviděl. Já se bál na něj koukat. Bál jsem se, že můj strach, že to nevyjde, na dálku sváže hráčům nohy. Oni přece musí být mentálně silní, nesmí vnímat ničí strach, ani přes televizní obrazovku. Poslouchal jsem vývoj utkání z telefonu jiného cestujícího, který to solidárně měl nahlas. A výjimečně všichni byli rádi. Došlo k nějakému propojení pozitivního myšlení, k nějakému pocitu sounáležitosti cestujících se sebou navzájem i s hráči hrajícími daleko v Bratislavě. Až hmatatelná obří síla, kterou v hobby sportu, navíc individuálním, uvolnit neumím. Jak to dopadlo, už víte: prohráli jsme po nájezdech. Naše magie nepomohla. Nepomohlo, že hráči obětovali dva týdny času, kdy domlácení po konci sezóny v klubu mohli být konečně naplno s rodinami. Nepomohl hezký příběh brankáře Šimona Hrubce, sečtělého a inteligentního kluka, který byl na turnaji jako trojka, svůj úděl nesl statečně až hrdě a přesto nakonec právě on chytal jedno ze dvou nejdůležitějších utkání. Nepomohl ani takový ten pidijazýček na vahách, který před bitvou ukazoval, že maximalističtí Rusové by se bronzem nikde nechlubili, oni chtějí vždy jen zlato, zato my bychom z něj radost měli opravdovou a nefalšovanou. Nám bys, bronze, fakt udělal daleko více radosti….
A co největší z Čechů, Čech Petr? Ten měl také ambice jako Rusové, taky zlaté. Ve fotbalové Evropské lize se ostatně žádný bronz neuděluje, tak jste buď vítěz, poražený ve finále nebo poražený na cestě do něj, nic jiného. Petr měl krásnou kariéru, vyhrál na klubové úrovni vše, co šlo, většinu s Chelsea, proti níž za Arsenal chytal svůj poslední zápas. Petr je absolutní profík, který snu ten pohár vyhrát obětoval úplně vše. On tomu navíc věřil. Petře, promiň mi malomyslnost, já moc ne. Já tušil, že je Chelsea silnější a nad množnosti současného Arsenalu. Protože jsem také bývalý brankář (proti Petrovi úplná nula z pralesa), moc dobře vím, co dělá dobrého brankáře skvělým. Psychická odolnost. No jo, jenže vyhlašte si dopředu celému světu, že tento zápas je vaším posledním a že chcete pohár a pak dokažte nejen hrát skvěle, ale ještě v tom tlaku neudělat chybu. Moje hlava by to nedala, já bych –s prominutím- sral magi v kostkách, byl bych tak rozsypaný, že by mne trenéři do zápasu nepustili ani na lavičku náhradníků. Takže já, možná jako jeden z mála, Petrovi přál něco jiného: hlavně ať Petr nepustí blbý gól a jestli ano, ať ten gól není rozhodující. Toto by si totiž asi vyčítal i stoik Petr, protože už by to neměl jak odčinit, když jde o poslední zápas.
Výsledek už víte – Chelsea rozsekala cedníkoidní Arsenal 4:1 a všichni, co přáli Arsenalu, smutnili. Já ne. Kdyby Arsenal prohrál těsně o góla (navíc nedejbože po nějaké Petrově chybě), bylo by to ke vzteku, Petr i ostatní by mohli hořekovat, jak byli blízko svému snu. Takto to ale nebylo. Petr chytal skvěle a přesto Arsenal chytil čtyřku. Takže po utkání určitě rád nebyl, ale určitě si nemá co vyčítat, i kdyby se rozkrájel, jeho sen by zhmotnění nedošel, soupeř byl lepší o hodně a celkově.
Petře, omlouvám se ti – když jsi chytal v české lize, myslel jsem, že jsi brankář z leknutí. Když jsem viděl tu jízdu v Chelsea, musel jsem žasnout. A když vidím tvou celou krásnou kariéru, spokojenou rodinu, profesionální a vlídné chování, tvé tři jazyky, kterými mluvíš, školu pro malé brankáře, projekty pro hobby sportovce, tvůj přesah do hudby (Petr skvěle bubnuje), tak smekám. Jsi renesanční člověk a bylo mi ctí se díky tobě alespoň na pár let vymanit ze současného věku plného necharizmatických oligarchů typu A.B. a prožít je v renesanci.
