Na tomto místě bych měl, jak jsem si předsevzal, psát o hobby sportování a cestování, navíc trvale udržitelném. Tedy o tom, s čím mám zkušenost. O něčem, co, zjednodušeně řečeno, v mém případě probíhá tak, že, když na mne přijde chvíle, kdy prostě musím někam pryč, si nakladu několik až filozofických otázek, z nichž vybírám tyto dvě esenciální:
- Dává smysl, že pro objevování nějakého prostředí se nejprve budu částečně podílet na jeho zhoršování?
- Dává smysl, že pro odevzdání sportovního výkonu nejsem ochoten/schopen část výkonu odevzdat na přesun k realizaci onoho sportovního výkonu?
Prostě: mně, kterému nejde o ušetření trošky energie na zdolání nějaké trasy nebo smazání nějakého nepatrného rozdílu mezi mnou a soupeři, by přece mělo jít o to, že jakožto mladý, zdravý a soběstačný jedinec, nejen že mohu, ale přímo mám tu čest cestovat za použití vlastních sil. Každý den, kdy sedám na kolo nebo jdu pěšky, děkuji za to, že toto vše dělat mohu, nikdy by mne nenapadlo na to nahlížet tak, že tímto marním čas. Co budu dělat, až budu nemohoucí a odkázaný jen na přesun autem? Vzpomínat na ty samé typy zážitků z toho samého způsobu cestování?
Vždy mi byli trochu podezřelí ti sportovci, kteří přijedou autem až před fitko, halu, stadion či jiné místo sportovního klání, odevzdají výkon a poté opět bez špetky námahy odjedou. Ano, rozumím tomu, že na ten čistý čas sportování měli k dispozici maximum ušetřené energie, takže jejich výkon pak mohl být kvalitnější. Ale opravdu by nám, hobíkům, fotříkům a jiným nadšencům mělo jít jen o nejpohodlnější maximalizaci vlastního sportovního výkonu, je to to, o co jde ve sportu? Není sport náhodou něco víc?
Před pár lety jsem byl ve stavu mysli, kdy mi byla protivná ta celková (hlavně materiální a vůbec spotřební) přefouknutost profi sportu. Nemohl jsem ani vidět, jak na závodech cyklistů jede víc aut než cyklistů, mnoho z nich pro předvedení sportovního výkonu zcela zbytečných (např. aut z reklamního konvoje před etapou Tour de France). Roztrpčovaly mne silnice obsypané karavany těch, kteří chtějí mít výhled na etapu plnou fyzického strádání přímo na dlani a nejsou ochotni kvůli tomu popojít kilometr pěšky. Vadilo mi, že na kdejakou sebemenší akci musí přijet kamión se zvukovou aparaturou, povětšinou zesilující muziku, kterou bych nejraději neslyšel, protože já si jel užít závod lesy, přírodou. S láskou jsem si četl knihy o začátcích sportů, kdy (z našeho dnešního pohledu až romanticky) první cyklisté, už beztak jedoucí v obrovském nepohodlí tehdejších silnic, kol, bot a svetrů vozili náhradní plášť kolem krku a měli zákaz přijímat pomoc s opravou kol (takže museli umět i svařovat). Fotbalisté se plavili tři týdny zaoceánskou lodí na zápasy v Austrálii, trénovat mohli jen na palubě a když je někdo v zápase zranil, nemohl je nikdo vystřídat. Hokejisté hrající ve svetrech půjčených od koňáků. Slečna Martina Sáblíková trénující skluz na prkýnkách v předsíni.
Chápu, že pro špičkový výkon je nutné špičkové zázemí, že nelze vracet vývoj zpět na stromy a do jeskyně, ale pořád se nemohu zbavit dojmu, že je strašně směšné, když si hobíci hrají na profíky hlavně v negativech. Profi sport je po mém skromném soudu unikátní ale hlavně tou stránkou pozitivních emocí, respektive jejich dosahem. A to je důvod, proč se mu smířlivě začínám trochu omlouvat za to mé hanění jeho jakožto konzumu, humbuku a přefouknutí. Stále platí, že než abych se díval na špičkové výkony v TV, daleko raději jdu podat zcela nešpičkový (ba silně podprůměrný) výkon, avšak svůj vlastní, odžitý na vlastní svaly a kůži. Ale občas mne něco stejně přiková k TV, například minule mistr Petr Čech (vizte Přemítání č. 3), aktuálně Tour de France.
V nefalšované válce obřích stájí s obrovskými rozpočty vidíme hlavně ryzí fyzickou dřinu, ale i rytířskost, vůli pomoci, přátelství, respekt, vůli se obětovat kolegovi. Spurter Elia Viviani, klenot stáje Deceuninck-Quickstep, původně cílící na etapová vítězství, pomáhající a obětující se Julianu Alaphilippovi, senzačním dvoutýdennímu držiteli žlutého dresu. Starý mazák Geraint Thomas z INEOSu, který by si bez mrknutí oka mohl nárokovat týmovou podporu pro zajištění svého pořadí, pomáhající kolegovi Eganu Bernalovi, nejmladšímu dokončivšímu jezdci, který byl např. po 18. etapě jen 5 vteřin před ním, což Gerainta ve výsledku stálo vítězství na celé Tour (byl druhý). Hrdinná sólojízda Thomase De Gendta, který jednu etapu vyhrál poté, co byl skoro celý čas osamocen na čele před pelotonem. Již zmíněný Julian Alaphilippe, rytíř kola a bojovník, pobláznivší celou Francii, odmítající se podvolit papírových předpokladům a do posledních dnů bojující předem ztracenou bitvu o celkové vítězství (vyhrál dvě etapy a ve žlutém jel ještě tři dny před koncem Tour, kterou nakonec dokončil, přestože klasikář, na skvělém pátém místě, se ztrátou jen 4 minut na vítěze). Thibaut Pinot, jedoucí v životní formě, favorit na celkové vítězství, navíc jedoucí za francouzskou stáj FDJ, rozplakavší celou Francii svým odstoupením ze závodu kvůli zraněnému koleni. Dvě tuny emocí…
Na tomto místě už vás nechci unavovat detaily, které vás asi nezajímají, ale hlavní „message“ je snad jasný: já z profi sportu čerpám emoce a motivaci, z hobby tu radost z jednoduchosti a dostupnosti. Z historie si na závěr vypůjčím můj oblíbený a poněkud patetický slogan: Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď? No ne?
