Reklama
 
Blog | Tomáš Hradecký

Přemítání č. 5 – Jojo? Jo, jo…

Víte co je jojo? Je to taková hračka, která se při troše šikovnosti po odmotání zase sama namotá a vrátí se vám do dlaně skoro jako bumerang, ale ne bezkontaktně obloukem, nýbrž po dráze vymezené provázkem, který je součástí té hračky.

A víte, co vše lze odpovědět na slovo „Děkuji“?  Mně, tvoru  40+,  první přijde na mysl buď automaticky „Není zač“, „Rádo se stalo“, „Za nic“ nebo „Maličkost“. Když jsem v kreativnějším rozpoložení, považuji za vtipné tomu, kdo děkoval nějak pěkně, neautomaticky, odpovědět také nějak neautomaticky. Takže už jsem odpovídal i „Bylo mi ctí“, „Rádo se stalo, usměvavým maminkám pomáhám vždy s radostí“, případně „To tedy fakt není zač, spíše bych měl poděkovat já Vám!“ .

Dnes, když v Praze a okolí někomu poděkuji, uslyším většinou odpověď „Jo, jo“. Absolutně nechápu, kde se tato odpověď vzala a kdo ji začal šířit jako první, ale upřímně říkám, že mně se za mák nelíbí. Takhle, oceňuji, že jsem tomu odpovídajícímu stál alespoň za slovo popisující dětskou hračku, ale nevím, proč jsem mu nestál za lepší odpověď.  Podle mne by se namísto nějakého automatismu, navíc lehce nezdvořilého, mělo s odpovědí trochu pracovat dle souvislostí. Vždyť někdy jsou situace, kdy je docela sporné, kdo měl komu děkovat, někdy nám někdo děkuje za něco, co pro nás bylo dřinou a někdy za něco, co opravdu nestojí za řeč.

Představte si, že jsou průchod ke dveřím tramvaje zevnitř ucpán někým, kdo má kletr, nějaký šamanský buben nebo co to je a psa velikosti psa baskervilského (vážně nic proti, já také tramvají občas stěhuji všechno možné).  Ten dotyčný toho psa přitáhne o patnáct centimetrů tak, že mně se díky tomu podaří se okolo něj vnitřkem tramvaje protáhnout tak, že se dostanu k jiným dveřím, kudy vystoupit půjde a řeknu „Děkuji“  (je to trochu  paradoxní, že děkuji, to místo tam ucpal on a přes půl tramvaje se k jiným dveřím kvůli tomu a navíc docela ochotně trmácím já, ale nešť, on pohnul tím vodítkem, takže nějakou mou pozitivní reakci si zasloužil). On samozřejmě úplně ležérně odpoví  „Jo, jo“. Já, kdybych zabral půlku tramvaje a ještě byl obdařen od někoho slovem „Děkuji“ pravděpodobně zrudnu jak pivoňka a vypadne ze mne něco jako „To fakt nemáte zač, spíše se omlouvám, že tu stojím jako debil, ale ten můj náklad se nikam jinam nevešel. A díky hlavně Vám, že jste se nějak protáhl!“

Také mi nepřijde úplně správné, když já, starší osoba, na své spisovné „Děkuji“  obdržím od někoho o dvacet let mladšího vysloveně nespisovnou odpověď po mém soudu vyhrazenou  nějaké komunikaci v nějaké komunitě mezi  vrstevníky typu  kámo.

Takže shnuto: nechci tady nijak moralizovat, snad nejsem za suchara, ale jsou situace, kdy odpověď „Jo, jo“ prosím zvažte. Děkuji!

Na závěr si neodpustím ještě připomenout několik hrdinů sportu, kteří podle mne svým činem mohli pozitivně ovlivnit tisíce dětí či těch, kteří prostě nějaký vzor hledají.

Na letošním mistrovství světa v silniční cyklistice konaném v anglickém Harrogate bylo vše o dost jinak než bychom čekali. S pořádným deštěm musí vyznavači venkovních sportů počítat a cyklisté jsou tvorové odolní.  Ale nekonečný likvidační  slejvák  a zima vedly k tomu, že po 250 km do cíle dojelo jen 48  jezdců ze 200, přičemž na posledním místě náš Petr Vakoč. Připomínám, že na této úrovni je zcela běžné, že ti, kdo ztratili šanci na slušné konečné umístění nebo už splnili podporu kolegům, kteří ji potřebovali, končí. Kdyby to Petr zabalil, navíc v tomto šílením počasí, nikdo by mu neřekl ani popel, zvláště když všichni víme, že nedávno Petr ještě ležel v posteli kvůli hrozivé nehodě s náklaďákem.

Úplně podobný příklad zarputilosti a bojovnosti předvedla na mistrovství svět v atletice maratonkyně Marcela Joglová. V katarském Dauhá bylo oproti Anglii naopak likvidační vedro, takže maraton se běžel o půlnoci. Pomohlo to jen částečně,  ze 68 závodnic doběhlo jen 40, mezi nimi Marcela na skvělé dvacáté příčce.  Ale ta největší pecka je, že Marcela vlastně vůbec není profesionální atletkou, je fitness trenérkou momentálně trénující na triatlon. Její neuvěřitelný příběh mi připomíná podobný příběh Ivany Sekyrové, která se na olympijský maraton v Londýně 2012 (její druhý celkově) kvalifikovala svým prvním maratonem jako amatérka, neboť Ivana je učitelkou.  A nakonec nemohu nezmínit Evu Vrabcovou Nývltovou, která ještě na ZOH 2014 v Soči obsadila 5. místo v běhu na lyžích na 30 km volně, aby už v roce 2018 byla bronzová v maratonu na ME v atletice.

Petře, Marcelo, Ivano, Evo:  bravo! To co jste předvedli prostě není normální a já vám za to děkuji. A protože jste všichni velcí sympaťáci, určitě byste mi na to nedopověděli „Jo, jo“, že ?

 

Reklama