Ačkoli tuším, co se myslí slovem cyklofašista, řekl jsem si, že prozkoumám aktuální diskurs na toto téma a jen tak z voleje do Googlu toto slovo vložil. Jako třetí odkaz na mne vykoukla trilogie p. Ivana Breziny nazvaná Cyklofašisti,cyklozm…. a cyklobu… (tečky jsou mé, p. Brezina se s tím nepárá, já tento slovník nerad). Na tomto místě neposloužím linkem, protože si nejsem jist, zda se to smí, jde o jiný web. Stejně tak p. Brezinovi nemohu posloužit komentářem pod jeho články, protože jako správná fosilie nejsem na žádné sociální síti, natož na Facebooku. A jako pořádný vidlák jsem nepřišel na jiný způsob, jak se do diskuze přihlásit. Ostatně, i kdyby se mi to povedlo, byl bych limitován počtem 5000 znaků, což, jak snad uznáte, je pro cokoli, co má mít hlavu a patu, žalostně málo. Nemohu vyloučit, že i přes zdejší větší prostorovou dotaci to i tak nebude mít hlavu ani patu, ale třeba to nějak k diskuzi či k něčímu zamyšlení přispěje (pokud byste někdo chtěl udělat ten dobrý skutek a připsat pod články p. Breziny, že na ně existuje ještě i moje reakce, bylo by to báječné). A pokud ani to ne, tak to pomůže alespoň mně samotnému, který tohle třaskavé téma nemůže nechat jen tak.
Asi ze sebe udělám blbce, protože byvše jen blbá lopata, nedisponuji ostrovtipným slohem, ale přesto zkusím z toho namočení vysekat ty, kteří jsou na pomezí, v jakési šedé zóně mezi dvěma extrémy. Mezi těmi, co jsou po právu p. Brezinou (i mnou) kritizováni, a těmi, kteří vyhlášku dodržují až tak úzkostlivě, že raději po Praze ani nejezdí, Doufám, že jsem se svou pražskou každodenní praxí na kole z okruhu těch, kteří ví, o čem píší. Ano, jistě, ani mně se vůbec nelíbí ti, kteří ohrožují chodce na chodnících a při přecházení. Auta nijak nevyhledávám, ale když vidím, co jejich řidičům někteří cyklisti provádí, sympatizuji, ač cyklista, s řidiči. Sám se snažím jezdit na kole tak, abych ukázal, že i mezi cyklisty jsou gentlemani. Naprosto běžně třeba pouštím z vedlejší ulice autobusy MHD nebo viditelně nejisté řidiče, kteří nedisponují střelhbitostí se dostat ve zlomku vteřiny do křižovatky. V rámci svého pruhu najedu doprostřed, kolikrát naznačím těm za mnou, že budu brzdit, a pouštěnému řidiči zřetelně pokynu, že může jet. V tento okamžik bych očekával dvě věci: 1) solidaritu řidičů s řidiči a 2) poděkování.
Leckdy nenastane ani jedno. Čekal bych, že řidič, který má městského cyklistu zaškatulkovaného jako jasného cyklofašistu a uzurpátora autům vyhrazeného prostoru, by mohl ocenit, že to cyklovemeno dobrovolně zastavilo, riskovalo nekomfortní situaci za sebou a kolem sebe, pustilo řidičovu spřízněnou duši (dalšího řidiče) do křižovatky a nakonec to muselo nepohodlně znovu vlastními svaly rozjíždět na tu třicítku z úplné nuly a navíc kolikrát za autobusem nebo muzeálním dieslem, který většinou úplně nevoní. Leckdy se stane, že právě automobilista, pro něhož je znovurozjetí otázkou nulové námahy a žádné exhalace při tom dýchat nebude, můj pokus ocení tak, že se okolo mne najust nějak protáhne, čímž nejenže zneguje můj dobrý úmysl, on navíc donutí třeba i již rozjetý autobus prudce brzdit. A poděkování? Toho jakožto plevel zřejmě nejsem hoden, i kdybych se měl při konání dobra zabít. Denně jezdím jednou ulicí na Smíchově, kde se vedle cyklisty auto vejde nesnadně. Je mi blbé, aby se za mnou auta táhla dvacítkou až třicítkou, tak občas vjedu do mezery mezi zaparkovanými auty (čímž ztratím nejen rychlost ale vlastně i právo přednosti v jízdě, neboť při opětovném vyjetí musím dávat přednost jako při vyparkovávání ). Kolik lidí, myslíte, nějak poděkovalo? Špatně, nikdo ne, to zase ne. Přestože tudy jezdím téměř denně, mám na pažbě zářez. Jeden. Z loňska. Od nepražáka, auto mělo příbramskou reklamu. A opět, to poděkování řidiče nestojí víc než třeba bliknout blinkry, bliká to úplně samo, stačí jen chtít.
Přesto (snad poprvé) souhlasím s jedním článkem pana Klause mladšího, který jezdí na kole jen o něco menší (takže celkem řádově podobné) objemy kilometrů jako já, který říká, že s 99 % řidičů nemá negativní zkušenost. Ano, řidiči mi sice zpravidla neděkují za vůbec nic, ale po pravdě řečeno mne pouští z vedlejší na hlavní skoro stejně často jako já ty autobusy, tedy denně. Tím se dostávám k určitému paradoxu, kdy sice na silnici od řidičů necítím nějaké přívaly vděku a sympatií, ale většinou mne tam nikdo nijak zásadně neohrožuje. Když pominu určitou skupinu lidí, zpravidla definovanou bílým SUV a psaním SMS za jízdy, která při tom psaní SMS to nenápadné cyklovemeno ve žluté bundě a s červenou bliknou prostě nemohla nijak zahlédnout, proto ho musela skoro přejet, musím konstatovat, že se leckdy ti řidiči kvůli mne ohrožují navzájem, což opravdu nechci. Strašně moc bych tady chtěl apelovat na všechny, že ani velké SUV pořád není širší než kamion nebo kloubový autobus, kteří se vedle mne zpravidla protáhnou úplně fajnově. Když já jedu po krajnici a někdo mne předjíždí, fakt kvůli mne nemusí drhnout protější krajnici a když mi nechá můj půlmetr, pořád se tam se mnou vejde.
A stejně naléhavě bych rád vykřičel do světa, že naprostá většina pražských cyklistů fakt nestojí o žádné předražené cyklostezky, za které nás p. Brezina natřel ve druhém díle. Jistě, někde se (ty nepředražené) docela hodí, ale někde jsou zbytné. Docela klidně si dovedu představit lepší využití peněz do nich vložených. Stezky se stejně zaplní nebezpečně koexistující entropickou množinou běžců, chodců, cyklistů, bruslařů, koloběžců, lehokolařů, pejsků a jiných domácích šelem, dětí na odrážedlech, … atd., přičemž každý má jinou rychlost, šířku, představu o užívání sdíleného prostoru, až toto je teprve to správné peklo, v jehož kotli se ukazuje lidská neohleduplnost. Vyhláška mi velí cyklostezku použít tam, kde je, ale je-li v naznačeném stavu, vyhodnotím si, že menším rizikem pro všechny jsem já mezi auty ve světě jejich hektického, ale pořádku, než kdokoli další (třeba právě já) v anarchické entropii cyklostezky. Např. na Výtoni, jak správně píše p. Brezina, není cyklostezka, ale sdílený prostor jak dole na náplavce, tak na nábřeží chodníku, kde poněkud paradoxně cyklisté mají legální možnost jízdy. Skutečně jízdy, nikoli chůze, je to dáno značkou. Do toho je na nábřeží na silnici označena cyklotrasa (pozor, cyklotrasa není cyklostezka, je to opět na rozdíl od ní s auty sdílený prostor), takže zrovna zde to není snadné pro nikoho.
K tématu cyklojízd se nemohu moc vyjadřovat, neboť nemám tu zkušenost, jen je mi poněkud podezřelé, že by autorovi měl nevadit třeba průjezd harlejářů, veteránistů, pochod demonstrace, průběh maratonců, atd., což jsou také činnosti nějak narušující komfortní zónu cestujícího či řidiče. Jistě, hanba by mne fackovala, kdyby kvůli nějaké mnou podpořené cyklojízdě někam přijela pozdě záchranka nebo hasiči, je mi obrovsky líto těch, kteří prošvihnou pohovor, rande, koncert, ale po pravdě řečeno, když vidím, kolik řidičů denně dobrovolně ucpává silnici svým leckdy zcela zbytečně použitým autem, mám s nimi méně a méně slitování. Neumím posoudit, kolik procent řidičů auto vzít musí, neboť veze imobilní babičku nebo sto kilo brambor a kolik jede autem jen z pohodlí, ale dle mně dostupných informací mám za to, že té druhé kategorie je většina. Znám nemálo těch, kteří bydlí i pracují dvěstě metrů od MHD, která jezdí včas a v krátkém intervalu, a přesto (pro mne iracionálně) raději procpou dvoutunovou krávu žeroucí kýbl benzínu na sto kilometrů přecpanou Prahou a jejími satelity. Ať se na mne nikdo nehněvá, ale při takto masovém používání aut (navíc často pouze pro zábavu) prostě každý den vědomě riskují dojezd se zpožděním, při kterém si ale teoreticky třeba mohou vyřídit telefonáty, v zácpě maily, atd., kdežto já cyklovemeno nevyřídím nic, maximálně tak své plíce z jejich exhalací. Oni tedy mohou mít právo pokojné pomalé jízdy městem a cyklisté ne?
Takže závěrem: pane Brezino, děkuji za otevření pro mne zajímavého tématu, dobré proargumentování Vašeho stanoviska i popis vyhlášky (například první díl mám chuť vytesat do nějakého kamene), ale jelikož jsou zde mnou popsané argumenty a navíc mne mrzí, pokud byste měl dostávat reakce jen betonující Váš názor na cyklosektu (jak uvádíte ve třetím díle), očekávám zajímavou diskuzi na toto téma.
P.S.: Necítím se na to někoho poučovat, ale doufám, že tu větu na konci druhého dílu o tom, jak Vás vždy pobaví přiložené video (plné pádů v profipelotonu), jste zamýšlel jen jako ironii k vyprovokování, protože od člověka inteligentního tak jako Vy je pro mne tento Váš názor zklamáním. Můžeme si o proficyklistice myslet leccos, už i kvůli jejím někdejším dopingovým skandálům, ale bavit se pády a zraněními mi přijde dosti za hranou. Ti sportovci podstupují neskutečnou řeholi už jen proto, aby se do prvo- a druhodivizních stájí byť jen dostali, další strašná řehole je se v takovéto stáji prosadit, natož jezdit na špici. Nejsou žádné barbíny, cyklisti obecně jsou tvrdí chlapi, kteří mají práh bolesti psychické i fyzické posunutý tam, kam normální smrtelník ani nedohlédne. Věřte mi, že proficyklistiku nikdo nedělá jen pro peníze, byly by sakra tvrdě vydělané, tahle rumařina se dělá jen z lásky. V mnoha případech ten pád zhatil šance cyklistů na přední umístění, které mohlo být nejen vstupenkou do historie, nebo třeba alespoň k vysněnému angažmá, ale také ten pád mohl klidně nadobro ukončit něčí kariéru nebo i život. Já, který jsem jen pouhé hobby vemínko občas se motající do cesty amatérům, má pro tu buldočí vůli profíky v obrovské vážnosti a když vidím jejich pády, vzpomínám si na ty vlastní a držím jim všechny palce, ať to zvládnou všichni, i ti, které lidsky zrovna nemusím.
